NRB

Textilní závod, díky kterému je zachována česká tkalcovská tradice

LTZ-Libštát-i
dlouholetá spolupráce pomoc v nouzi pořízení zásob rekonstrukce výrobního areálu záruka
06.01.2020

Počátky historie tkalcovny v Libštátě, v městečku ležícím v podhůří Krkonoš, sahají až do konce 19. století. Jedním z jejích prvních majitelů byl i dr. Karel Kramář, první předseda vlády samostatné ČSR.

Dalším byl jeho bratranec Karel Vodseďálek, pradědeček současného vlastníka Jana Wagenknechta. Jemu se podařilo tkalcovnu v privatizaci získat zpět. Jako jeden z mála přečkal krušné období invaze textilu z Asie a zachoval tak českou tkalcovskou tradici. Dnes vede prosperující textilní firmu LTZ Libštát, která se zaměřuje na výrobu lůžkovin, dětských plen a zakázkové šití.

Jan Wagenknecht se narodil do lékařské rodiny a skoro až do svých osmnácti let počítal s tím, že se z něj také stane doktor. „Když jsem jel jako malý s babičkou na kole kolem tkalcovny v Libštátě, prozradila mi, že ta továrna kdysi patřila nám. Moc jsem to tehdy nechápal a nijak více jsem se tím nezabýval,“ vzpomíná Jan Wagenknecht a doplňuje: „Později jsem ale zjistil, že než byla v roce 1948 zestátněna, vlastnila ji skutečně naše rodina. Když se pak na začátku 90. let podařilo ji v privatizaci získat zpět, moje plány a typ vzdělání se rázem změnily. Jak vždy tvrdil můj otec: ‚Vlastnit rodinný majetek je výsada, která je pevně spjata se zodpovědností a povinností se o majetek starat tak, aby mohl být bez uzardění předán další generaci.‘ Právě proto jsme se s nadšením vrhli do práce, přestože jsme s tátou neměli o řízení továrny nejmenší ponětí.“

Při rozjezdu firmy využil pan Wagenknecht, kterému tehdy bylo lehce přes dvacet let, také zkušenosti rodinného známého, majitele výrobního závodu v SRN. „On tam dodnes úspěšně vede jednu z posledních obuvnických továren. Svěřil jsem se mu, co mě čeká, a on se mi snažil poradit, jak lze fabriku řídit,“ vzpomíná Jan Wagenknecht a dodává: „Začali jsme tehdy úplně od základu. Prošli jsme všemi fázemi výroby, než jsme se skutečně dostali k samotnému řízení. Navíc jsme museli řešit fakt, že se jedná jen o mezičlánek složité textilní výroby z cyklu přádelna – tkalcovna – úpravna – šicí dílna.

Menší zakázky a kvalita

Za minulého režimu tkalcovna patřila státnímu podniku Kolora Semily, který ji používal výlučně k výrobě dětských plen. „Na jejich produkci jsme navázali, ale nejen kvůli příchodu jednorázových plen nám bylo jasné, že je nutné sortiment rozšířit i o jiné textilní výrobky. Po převzetí fabriky jsme investovali do nákupu nových, moderních strojů, rekonstrukce výrobní haly a dalších částí provozu, protože téměř vše stávající bylo snad ještě z dob mého pradědečka. Současně jsme začali rozšiřovat sortiment produkce o výrobu lůžkovin pro hotely a prádelny a zakázkové šití,“ popisuje první kroky společnosti LTZ Libštát Jan Wagenknecht.

Výroba plen rok od roku skutečně klesala, takže rozšíření portfolia o další produkty se ukázalo jako krok správným směrem. A to i z důvodu sílící konkurence ze zahraničí. „Na konci devadesátých let jsme se řadili k menším textilním společnostem, což byla komparativní výhoda, která nám pomohla přežít otevření celních hranic a nekontrolované vpuštění textilu z Asie,“ vypráví Jan Wagenknecht a dodává: „I kvůli kapacitě jsme se mohli zaměřovat pouze na menší zakázky, o které naše konkurence z východu neměla zájem. Také jsme šli vždy cestou kvality, čímž jsme dokázali oslovit jinou skupinu zákazníků. To nás, vlastně jako jedny z mála na trhu, zachránilo. Nakolik se na celé situaci podílela také specificky rodinná filozofie stylu vedení podniku, je otázka k diskusi.

Díky extrémně nízkým cenám textilu dováženého z Asie docházelo k ekonomické likvidaci jednoho českého textilního závodu za druhým. Situace zbývajících se ještě zhoršila po povodních v roce 2002 a následných škodách. Tehdy banky omezily jejich financování, protože nevěřily v jejich budoucnost. „Bylo to tehdy hodně složité období. Potřebovali jsme investovat peníze do výroby, a kdybychom nedostali záruku od ČMZRB, která nám asi jako jediná věřila, dýchalo by se nám mnohem hůř a jen těžko říct, jestli bychom tady dnes ještě byli,“ vzpomíná na jedno z nejtěžších období současný majitel.

Posílení plen a větší orientace na domácí trh

V roce 2005 pak nastal další zlom. „Tehdy jsme poprvé zaznamenali v tržbách, že se zřejmě vrací trend bavlněných plen. Jednorázové pleny jsou sice pro maminky pohodlné, ale ty naše tradiční, i když se přičtou náklady na praní a čas, pořád vychází cenově podstatně výhodněji. A navíc jsou vhodnější jak z medicínského hlediska, tak z hlediska udržitelnosti životního prostředí. Takže od onoho roku obrat z jejich prodeje každoročně rostl, a dokonce jsme jejich nabídku rozšířili. A to nejen o ty klasické, babičkovské, které jsou vysoce savé, ale i o další modifikace. Na trhu je o ně zájem, přestože jsou vzhledem k použitému materiálu dražší,“ přibližuje vývoj tradičních libštátských plen Jan Wagenknecht.

Pleny dnes tvoří společnosti LTZ Libštát přibližně 20 procent výroby, stejný podíl má také zakázkové šití. Jedná se například o výrobu nehořlavých oděvů pro hasiče, oblečení pro zásahovou jednotku Policie ČR apod. „Z hlediska objemu ale dnes nejvíce vyrábíme klasické lůžkoviny, včetně exkluzivních kolekcí pro renomované zahraniční obchodní domy. Jsme schopni obstát v konkurenci, protože na trzích, kam směrujeme svoji produkci, si cení především kvality finálního výrobku,“ konstatuje Jan Wagenknecht.

Lůžkoviny jdou ze 70 procent na export do EU, například do Německa, Rakouska, skandinávských zemí a dalších evropských států. „Naším současným prioritním cílem je výraznější angažovanost na českém trhu. Máme zde již několik partnerů a vnímáme zdejší potenciál i do budoucna. Rádi bychom oslovili a získali další zákazníky, a to nejen ty koncové,“ prozrazuje své plány Jan Wagenknecht.

Sdílejte tento příběh

Twitter
Facebook
Linkedin

Podpora 1992 až 2017