3.png Kostas Samaras na konci 80. let pracoval jako agronom ve státním podniku Agroprojekt Opava. S příchodem revoluce zatoužil po svobodě i ve svém profesním životě. A protože měl řecké kořeny, přemýšlel, co by se sem dalo z této země dovážet. K nápojům se dostal v roce 1991, kdy se setkal s citrónovým koncentrátem. Netrvalo dlouho a s tamním výrobcem se domluvil, že ho bude na českém trhu vyrábět. Touha po vlastním podnikání tak vyústila ve vznik společnosti, která dnes působí i na zahraničních trzích a dosahuje obratu přes sedm miliard korun ročně.

Společnost SP Vrachos, kterou Kostas Samaras po revoluci založil se svým kolegou z předchozího zaměstnání, se svým synem Jannisem a zetěm Reném Sommerem, citrónové koncentráty nejprve vyráběla v pronajatých prostorách bývalého opavského cukrovaru. V roce 1993 se jí podařilo v privatizaci získat krnovskou sodovkárnu státního podniku Nealko Olomouc a výrobu přesunula sem. „Společně s továrnou jsme převzali i výrobu klasických limonád a tím to vlastně všechno začalo,“ vzpomíná René Sommer.

Zastavil chalupu, přemluvil banku
První roky podnikání pan Samaras financoval víceméně ze svých vlastních zdrojů. „Za zboží, které dovážel kamiony z Řecka, musel platit hotově. Dal proto dohromady všechny své úspory, zastavil nemovitosti, které vlastnil, a poskládal tak první milion korun. Utržené peníze z prodeje potom zase vložil do podnikání a tak se to točilo pořád dokola. Koupi krnovské sodovkárny bylo už ale zapotřebí financovat z cizích zdrojů,“ přibližuje René Sommer.

kofola6.jpg   kofola4.jpg

Úvěr od komerční banky byl podmíněn ziskem záruky u ČMZRB. Ta ale v té době měla nepříjemné zkušenosti se sodovkárnou v Opavě, jejíž podnikatelský záměr nevyšel a banka za ni musela plnit. „Panu Samarasovi jsme proto řekli, že mu záruku poskytnout nemůžeme. On se zvedl a odešel z místnosti, zřejmě na čerstvý vzduch. Asi po deseti minutách se vrátil s novými argumenty, a když se tak stalo poněkolikáté, řekl jsem si, že na tom člověku něco je. Že on to dokáže. A tak jsme se nakonec domluvili,“ vzpomíná Jiří Keler, ředitel ostravské pobočky ČMZRB.

Výroba citrónových koncentrátů a limonád se tak mohla v krnovské sodovkárně rozjet naplno. „A protože jsme sem nechtěli sirupy pro limonády vozit až z Olomouce, jako to dělal státní podnik Nealko, začali jsme si i je vyrábět sami. Jejich produkci se nám ale podařilo předimenzovat, a tak vedle sirupů do limonád vznikly i klasické sirupy, které jsme pojmenovali Jupí a vyrábíme je dodneška,“ popisuje počáteční kroky firmy René Sommer, který v té době byl na pozici ředitele závodu v Krnově.

Šestý smysl neselhal
kofola7.jpgSpolečnost SP Vrachos se vedle výroby nápojů zaměřovala ještě na velkoobchod s ovocem a zeleninou. A protože si tyto dvě obchodní činnosti začaly být příliš vzdálené, rozhodli se oba společníci, že se rozdělí. Kostas Samaras tak v roce 1996 založil se synem a zetěm společnost Santa Nápoje, která dále pokračovala ve výrobě nealkoholických nápojů.

K zásadnímu posunu v jejím podnikání došlo ještě téhož roku. V té době se totiž na českém trhu začaly prosazovat velké řetězce. „Domluvili jsme se s nimi a začali jsme do jejich obchodů dodávat naše nápoje. A protože bylo nutné i nějakým způsobem usnadnit manipulaci s nimi, zakoupili jsme ve Francii novou technologii na výrobu PET lahví a na trhu jsme začali naše nápoje nabízet i v plastu,“ vypráví René Sommer a dodává: „Svým způsobem to byl risk, netušili jsme, jestli to vyjde, ale brzy se ukázalo, že naše intuice byla správná.“

Povodně a první ztráty
Společnosti se tak podařilo během krátké doby několikanásobně navýšit obrat. Jenže pak přišel rok 1997, který jejím majitelům zanechal vrásky na čele. Jejich nově zakoupený a zrekonstruovaný areál bývalé textilky v Krnově, jenž byl jen několik měsíců v provozu, vzala velká voda. „Vše, co jsme vybudovali, bylo najednou pryč. Takové povodně nikdo nepamatoval, továrna byla zatopena do půldruhého metru,“ vzpomíná na jeden z nejtěžších okamžiků podnikání zeť Kostase Samarase.

kofola3.jpgTehdy povodně firmě způsobily několikaměsíční výpadek příjmů, ale také ji přiměly k trochu jinému přemýšlení. V roce 1997 proto společnost založila svoji pobočku na Slovensku a o několik let později zahájila výstavbu výrobního závodu v Rajecké Lesné. Mezitím však firma Santa Nápoje ještě zatoužila po vlajkové lodi mezi svými značkami. „Asi v roce 1998 jsme začali více komunikovat se společností Galena, která vyráběla sirup Kofo a prodávala licence na produkt Kofola. Protože sídlili v Opavě, nedaleko nás, a pracovali tam i lidé, které jsme znali, licenci se nám podařilo získat,“ vypráví René Sommer.

Sázka na Kofolu vyšla
V té době si do smlouvy nechali zanést opční právo na případnou koupi značky. „Když se pak nový vlastník firmy Galena, americká společnost IVAX, rozhodl svoji divizi s nápoji odprodat, byli jsme první, za kým přišli,“ vzpomíná René Sommer a dodává: „Byl to asi nejrychlejší obchod, který jsem kdy zažil. Kofolu jsme získali za sedm milionů dolarů a nejtěžší na tom bylo sehnat banku, která by nám pomohla s financováním.“

V roce 2002 se v souvislosti s touto akvizicí společnost Santa Nápoje přejmenovala na Kofolu a pustila se do další práce. Postupně nakoupila značky Top Topic, Chito, Vinea, začala vedle sirupů Jupí prodávat i dětské nápoje Jupík a pramenitou vodu Rajec. V roce 2005 otevřela svůj výrobní závod v Polsku a o rok později koupila klatovský závod Klimo a spolu s ním převzala moderní výrobní areál v Mnichově Hradišti.

Přestože v letech 2009 a 2010 zažila díky hospodářské recesi horší období a musela přistoupit k menší vnitřní restrukturalizaci, firma dlouhodobě roste, rozšiřuje svůj sortiment a každoročně navyšuje svůj obrat. V roce 2015, kdy bohužel její zakladatel Kostas Samaras zemřel, dosáhla obratu ve výši 7,2 miliardy korun.

kofola5.jpg   kofola2.jpg


„Kostas Samaras byl úžasný člověk, moc toho nenamluvil, ale když něco řekl, tak to platilo a nejel přes to vlak. Vždycky nám říkal, že se všem svým zaměstnancům může v klidu podívat do očí. Nikdy se totiž nestalo, že by dostali výplatu třeba jen o den později. Takže pokud bych ho měl charakterizovat jedním slovem, použil bych slovo lidskost,“ popisuje svého tchána René Sommer.